Živá hudba

Abstrakt

Intonační teorie ruského muzikologa Borise Asafjeva se stala v padesátých a šedesátých letech minulého století významným tématem pro českou marxistickou hudební estetiku a vědu. Ovlivnila myšlení zejména předních pražských osobností, Antonína Sychry a Jaroslava Jiránka. Ti viděli v Asafjevově intonační teorii analytickou metodu, kterou lze dokázat existenci socialistického realismu jako vývojově zákonitého uměleckého stylu. Zájem o intonační teorii inicioval rozvoj tzv. intonační analýzy a to zejména na tvorbě českých klasiků B. Smetany, A. Dvořáka a L. Janáčka. Termín intonace získával v 50. letech široké spektrum významů od strukturního detailu po celý hudební žánr a styl. Přes tuto šíři se intonační analýza nejvíce dotýkala melodické složky. Od ní se odvíjely úvahy směrem k tektonice a obsahu díla. V průběhu sedmdesátých let intonační analýzu nahradily moderní metody analýzy tektonické, sémantické, interpretační aj.